JDI DO PAĎOUS
Běž s tím do Paďous
Míval jsem kdysi dávno takovýho trenéra... Teda, ono to vlastně nebylo zas tak dávno, jen trochu dávno... On taky nebyl zrovna úplně trenér... Hmmm, a ani to nebyl on...
Asi ale bude stejně lepší, když začnu ještě kus před tím trochu dávnem. Uhnal jsem si tenkrát zánět pravé achilovky. Ani kloudně nevím jak. Prostě bolela, otékala a zatuhávala, špatně se s tím chodilo, špatně sedělo, běhat nešlo vůbec. Byla sádra, dlouhá rehabilitace, půl roku jsem se švédsky holil, výsledky nic moc, jedna paní doktorka to „rozsekla“ konstatováním, že bez sportu se přeci dá taky žít. Sedm let to tak bylo.
Pak jsem odjel, teda odletěl, pracovat do Egypta. Těsně před odletem jsem chvíli krmil klíště, udělala se mi na noze taková podezřelá skvrna a tak jsem na poslední chvíli poslal trochu krve, co mi ještě zbyla, do laboratoře. Sebou jsem si vezl tři krabičky antibiotik na boreliózu, že podle výsledků je v Egyptě buď budu nebo nebudu brát. Co krabičky, takový menší bedničky to byly. Borelióza se nekonala, naštěstí, ale asi po půl roce přišla jakási vleklá angínochřipka. Když chodíte na směny, je vás s kolegy tak akorát a najíždíte novou rafinérii, moc se marodit nedá. Poradil jsem se s internetem a příbalovým letákem, chvíli jsem si zahrál na lékárníka a počítal jednotky čehosi, gramy léku, kilogramy vlastní živé váhy a časy a potom jsem organizovaně spolykal obsah jedné bedýnky.
Ukázalo se, že to prostě byla antibiotiková těžká váha. K.O. byla angínochřipka, několikaletý zánět dutin – tři dny mi teklo z nosu jako malým Tibeťánkům, a na body odpadl zánět achilovky. Zřejmě i u něho platilo, že co nejde silou, jde ještě větší silou.
A už jsem skoro u toho trochu dávna. Po sedmi letech neběhání a osmi měsících nočních směn jsem se s půltuctem kil nadváhy vrátil z Egypta domů. Nenapadlo mě nic lepšího než začít zase běhat, ba co hůř, zkoušel jsem rovnou závodit. Každý závod a stejně tak i většina „obyčejných“ zaběhání měly na tělo dramatický účinek. Natolik dramatický, že řídící středisko těla situaci vyhodnocovalo jako kritickou a předávalo podřízeným jednotkám, těm co jsou hned po těch hlavních, naléhavý požadavek na vytvoření záložní kopie pro případ, že by originál příští krizi nepřečkal.
Snažil jsem se to vždycky nějak řešit s tím trenérem a on mně, zřejmě v rámci nějakého důsledného tréninkového plánu pokaždé říkal, ať s tím běžím do Paďous. Tak jsem běhal v okolí Hvozdu, hledal Paďousy a forma rostla...
Do Paďous se dá běhat všelijak. Dokonce i sem a tam na jednom místě, rovinky s vyklusáním, ale to já moc nemusím. Ještě tak dokopcáky do Paďous snesu. A nejraději do Paďous stejně běhám po indiánsku, chvilku pomaloučku zahřát, přepnout hlavu na volnoběh a pak hodinku dvě hledat Paďousy cestou necestou...
Jak tak znám trenéry, a tohohle znám dobře, metody moc nemění. Ostatně proč taky, když jsou výsledky. No a výsledky teď jsou.
Kde jsou Paďousy, tím si pořád ještě nejsem úplně jistý. Jestli někdo víte, dejte mi prosím vědět, ale ono to asi není moc důležitý, hlavně mít někoho, kdo vás do nich občas pošle a vy běžíte.
2011-04-14 Vláďa Höhne