Půjdeme na Fichtelberg ?, aneb „Kurvahoširogaining“ - poprvé
Pátek-sobota
Již zjara bylo jasno, že letošek bude ve znamení změn. Výrazných. Najednou jsme si ujasnili, že „Letos je nám 100“, také původní manažér Tomáš bude na táboře, a jeho roli jsme nabídli dceři Lucince. A když přijala, oddechli jsme si a nominace byla uzavřena. V pátečním podvečerním Rittersgrünu žilo jen koupaliště; probíhala prezence, stavěly se stany. Výborný nápad „Jdem na jedno točené“ se setkal s okamžitou příznivou odezvou, ale nepodařil se; místní asi po 20. hodině nenalévají. Večer nám zpestřili Sádlo s Bořanem promítáním obrázků z australského MS a rovněž domácí pořadatel s basami Wernersgrüner a opékanými klobáskami. Sobotní dopolední příprava byla okořeněna zápěstním zapáskováním čipů a toužebně očekávaným rozdáním map. S plánem jsme byli celkem brzy hotovi. Příjezdová silnice nám rozdělila prostor na dvě půlky; teď, dokud máme dost sil, vyrazíme do ryze německé části a česko-německé pomezí necháme na pozdější dobu. Pár minut před startem jsou batůžky s camelbaky a zásobami na zádech, mapy v ruce a jen jen vyběhnout. Dočkáváme se a vyrážíme. Po 500 metrech dáváme Bořanovi za pravdu, dále to jde jen chůzí, pěkně nahoru a vzápětí dolů na „60“ k soutoku potoků. Kousek seběhu je vystřídán výplazem na hřeben, opětným seběhem k jinému potoku a výlezem ke kamenné kupce (80). A vydáváme se na východ, po cestě to jde, slušně zvládáme i průsek vzhůru. Na křižovatce nás čeká Rossbachhütte (Bouda u koňského potoka- turistická či lyžařská útulna zavřená na petlici, s okny, záclonkami, lavicemi, stolem; hned bych se natáhl) a kousek dál v zarostlém malá skalka (66). Bezvadná Vaškova dohledávka skalnaté „94“ nás příznivě nabíjí, abychom později našli „jehlu v kupce sena“ – malý patník ve svahu (67)a už tradičním způsobem – dolu nahoru – vyšli ke skalnaté „74“. Oddechová, téměř vrstevnicová cesta je zpestřena partou dřevařů; „Grüss Gott“ nás propouští, ani nemusím připojovat část podtitulku …Zastavuje nás až nejbližší potůček, nejen tím, že mapujeme, ale ochutnáváme, co zde teče. Pár loků se hodí, za chvilku nacházíme ve svahu v hlubším údolí „85“ a celkem slušně i skalnatou „59“. Ale ten příští průsek … !V mapě nalajnovaný, dobře viditelný, ale naší blbostí ztracený. Stačila k tomu jedna oplocenka a už jsme tápali. Tam , kde jsme hledali, nebyl. Až návrat nahoru nám otevřel oči a přece jen „79“ sbíráme. Na blízkém odpočívadle se „dopíjíme“ a vyrážíme zase vzhůru na skalnatou „47“, lehce mokré a blátivé „96“ a „69“ a znovu k prameni. Čistá voda je lepší jak ionťák. S malými rozpaky trefujeme „49“ a i zarostlý ohyb průseků (95). Občas nám to nedá a na úbočí nejvyšší saské hory zastavujeme a kocháme se dalekými výhledy. O kus dál se konečně probíháme dle našich běžeckých představ – jsme na asfaltové lyžařské (nebo bruslařské) tréninkové dráze. Pouze na chvilku si naše dolní končetiny odpočinou od neustálého házení klacků pod nohy, aby znovu zabředly mezi borůvčí, trávy, chroští, pokácené stromy a sbíraly „87“ a „57“. Delší a orientačně nenáročný postup k „78“ ochucujeme podvečerní svačinkou. Silniční úsek nám znovu běžecky rozhýbává nohy a s počínajícím soumrakem nasazujeme čelovku a stoupáme k – jak jinak – skalnaté špičce na „42“. Za pár minut na to jsme v kempu. Otvíráme domácí lahváče, spravujeme si chuť a navrch dodáváme všelijaké „nudle“ z pořadatelské kuchyně. Než stačíme s manažérkou Lucií probrat, co se dělo, je půlnoc, a nás láká pár minut odpočinku.
Půjdeme na Fichtelberg ?, aneb „Kurvahoširogaining“ - podruhé
Sobota-neděle
Zalézám pod spacák, slyším pár padajících kapek deště, spím-nespím, ale budíček je neúprosný. Jenom nazuju boty a jdu k osvětlené kuchyňce. Nohy nebolí, cítím se čerstvý, kofola, káva, kus koláče a hned popoháním Vaška, aby si také něco dal. Ještě rychle na záchod; nedá mi to a vsedě kontroluji, kam ukazuje buzola – dveře jsou na sever … S doplněným batůžkem probíháme spící obcí, z tmavého nebe nám lehce svítí do zad „turecký měsíc“. Lučnatá „51“ se nedá minout, po cestě a silnici probíháme mezi domky a míříme ke skalkám. Asi z přemíry ranní euforie děláme jeden kiks za druhým. A když po několikáté nenacházíme, hledáme, čeho se chytit. Konečně oči s pomocí lampičky vidí a hlava přemýšlí ! Chce to o 100 m dále. Lampiónek, který se nám tak dlouho schovával u paty skalního bloku, má číslo 90. Spící obcí probíháme znovu, trefujeme dobrou cestu a na konci skalnatého hřebene nalézáme „81“. O kus dále si znovu uvědomuji německou preciznost, kdy je průsek vyznačený tyčí s číslem a nedá se minout. To už jsme znovu mezi domy a nemůžeme si nechat ujít průjezd motorového vláčku Erzgebirgsbahn. Z dáli se nám rýsuje hřeben, kde nejdříve tušíme a poté také nacházíme nejvyšší kontrolní číslo – „99“. Slunce začíná pěkně hřát, občas jsme schováni v lese, ale dlouhé louce se nevyhneme. Po skalnatém předvrcholu (71) nacházíme cestou hluboké jámy oplocené ostnáčem – že by pozůstatek bývalé důlní činnosti ? Lehkým stoupáním po průseku vycházíme ke hranici. Betonové patníky zde vytyčují pravý úhel, o pár metrů dále oficiálně po turistické cestě přecházíme z D do CS. V nadmořské výšce přes 925 m, na téměř rovné pláni, hledáme snad nejplošší vrchol, který jsem kdy viděl (92). Na jednu stranu jsme rádi, že nás čeká cesta po kusu náhorní planiny, prakticky bez převýšení, hodil by se však potok, pramínek, studánka. Ale kde vzít ? Z cesty a později hrubé asfaltky ukrajujeme metr po metru, s naivní nadějí sledujeme okolní strouhy, ale to, co by se dalo pít, nevidíme. Utěšujeme se, že u bažin bude vody dost. Bylo. Přímo u „91“, zapíchnuté na okraji lesa, vytékal malý potůček. Hnědou vodu jsem ještě nepil, jenom jsme opláchli obličeje a po návratu na širokou cestu udělali neuvěřitelnou chybu. Nepochopitelně jsme vynechali blízkou „45“ a šli až ke „32“. Čistému potůčku nešlo odolat, zaklekli jsme a osvěžili hlavu i útroby. Další dva průseky nás dovedly k „72“ a ještě jeden přiblížil k poslední skalce (61). Čím pomaleji jsme postupovali, tím rychleji ubíhal čas z našeho 24 hodinového limitu. Zvítězí únava nebo chuť na poslední kousek ? Opět procházíme kolem patníků, tentokráte z CS na D, pouhých 250 m od cíle uhýbáme do posledního kopce a do posledního lesa. Němka u chaty mi potvrzuje, že cesta vede opravdu zum Gipfel a my tu „33“ také nalézáme. Scházíme průsekem na asfaltku a s krásným Lucinčiným povzbuzováním se na posledních metrech závodu zase rozbíháme. Máme za sebou nádhernou akci –Mezinárodní mistrovství Česka a Německa v rogainingu (http://www.rogaining.cz/).
Zdeněk Kučera + Václav Klos