RR07 : Tomova premiéra a Kanálstory
Začátek jakoby z oka vypadl tomu loňskému roku. V noci pršelo, jak bude přes den ? Co si vezmeme na sebe ? My – Iva, Lucinka a Zdeněk – už jsme byli v roli zkušených, Tomáš jako benjamínek. Předzávodní příprava zabrala dost času, a proto jsem úplně vypustil pořadatelský mapový výklad. Naštěstí přišel kamarád Jarda a jeho novinky nás dost překvapily. Pojedeme kolem uprchlického tábora a po nebezpečné cestě s kanály. To první zaujalo Lucinku, druhé plně vzalo Tomáše. A už tu byl „mrazícký“ start. V 11:02 odjíždějí Luci &. Tom, 2 minuty po nich Bratrstvo kočičí pracky. Před jednotkou se sjíždíme i s další spřátelenou dvojicí Zuzkou a Ondrou a roztaženým hadem pozvolna stoupáme. Kontroly jsou dobře dosažitelné, zatím jsme orientačně i fyzicky v pohodě. Vybavuji si, že po této cestě jsme jeli loni, ale opačně, a hned varuji před blízkým padákem a následujícím tvrdším výjezdem. Sám si zapomínám přehodit a v polovině stoupání zastavuji. To Lucinka je šikovnější a vytáhne celý kopec. Při čekání na ostatní ochutnáváme první letošní borůvky. Pak přichází malý zádrhel u cedule „Vodní zdroj“ - kde nic, tu nic; no jo, ale není tu uvedené parkoviště, chce to ještě pár metrů po silnici a jsme na správném místě. Dlouhá rovinatá písčitá cesta nás dovádí k plotu. Sebereme kontrolu a samozřejmě si nenecháme ujít pohled do tábora zaplněného cizinci. Po silničním půlkiláku jsme opět v terénu a protijedoucí dvojice nás varuje „dávejte bacha“ ! Nastává sjezd cestou, ve které jsou uprostřed otevřené kanály (!) vyplněné vloženými smrčky. Od prvního po posledního se nese – kanál, po pár vteřinkách – kanál a vzápětí – kanál a znovu dokola. Zvládáme to, ale musíme jet opatrně. A pak, po kontrole, rozbaluji podrobnou mapu a zkoušíme se trefit k šestce. Zpočátku jasný směr se po chvíli stává méně jasným, pak zamlženým a potom úplně nejasným, ba dokonce tápajícím. Sjelo se nás více a co hlava, to nápad. Řeším to po svém a někam jedu.. Nereaguju na námitky ostatních, musím dorazit na místo, kde se chytnu. Ještě pár šlápnutí a je to. Z prostorné louky vidíme Bezděz. Jsem tomu rád. Moje potěšení je však trochu kaleno tím, že mohutný neovulkanický kužel s dávným gotickým hradem, který po 26. srpnu 1278 pamatuje smutek královny Kunhuty či pláč malého sedmiletého Václava II, se nám zobrazil na úplně jiné světové straně než jsme potřebovali.Trocha orientace s buzolou a vyrážím prvním příhodným průsekem. Než stačí skončit, rychle obracím. Tudy ne. Ani neříkám ostatním, že jsem zahlédl kovový pozůstatek minometného náboje. Brzo mám „náhradní“ cestu a tvrdošíjně pokračuji dál. To, co je kolem nás, už odpovídá zákresu v mapě, a po terénních vložkách, ve kterých si libuje Tomáš, dojíždíme na tu naši. Krátký picí a tyčinkový odpočinek a po široké cestě vyrážíme dál. Lucinka udává tempo, Tomáš si vybírá odpočinek a za Iviny asistence se spíše jenom sune kupředu. Netrvá to dlouho a jsme na silnici, trochu to rozjíždíme a padáček do Kuřívod nám přijde vhod. Orientačně to už není náročné, teď to chce vydržet. Důrazná domluva asi působí. Posledních 10 km se na čele objevují nejen Lucinka s Ondrou, ale v těsném závěsu jsou sledováni Tomášem. Rovinky táhne dokonce sám. My tři dospělí – Iva, Zuzka a já hlídáme zadek. U 14 – ta je poslední – se rozdělujeme. Finišující děti a „wormsíci“ se nám ztrácejí, dámskou polovinu „Bratrstva“ berou žaludeční křeče. V nestřeženém okamžiku si vzala hroznový cukr, energetický gel, něčím zapila a teď jsme rádi, že jedeme s kopce. Už jsme však u ptýrovského statku a zde sportovní část Ruské rulety končí. Po nezbytném odpočinku, tradičním gulášovém občerstvení, naložení veškeré bagáže a vyhlášení nejrychlejších „mrazíků“ by se dalo jet domů. Ne však my. Po trase jsme projížděli lesy plnými borůvčí. Není divu, že následuje sobotní podvečerní borůvková relaxace. Kombajn – Iva - jede totiž obouruč a i kdybych měl hřeben, tak jí nestačím. Domů se vracíme s bezvadnými zážitky a čerstvě načesanými 4 litry chutných lesních plodů.
Zdeněk Kučera
19.6.2007