PRAŽSKÝ MARATON - STROMOVKA 20.10.2007
Jedna dvojka a osm pětek
aneb
Když to nejde …
Co myslíte, vracíme se do školních let ? Titulek tomu přímo odpovídá. Měl jsem ho připravený asi den před akcí a po jejím skončení jsem si říkal, to je přece staré známé školní známkování. A ono nejen vystihuje rozložení-styl závodu, ale i hodnocení toho, co se dělo v běžcově duši a těle při něčem ne moc zdařeném.
Poslední dny před závodem mě naladily do dobré pohody. Až jsem se toho trochu bál. Ochlazení den před startem varovalo. Tradiční manažérský doprovod obohacený o Lucinku potěšil. Podpůrný tým dostal občerstvení a pití (ionťák), doporučení, kde se má pohybovat, já dal pár metrů klusu a startovalo se. Může se to zdát podivné, ale stačilo mi něco stovek metrů a viděl jsem, že to není ono. Tempo bylo akorát – na čas, který jsem chtěl běžet – ale chyběla pohoda, uvolnění. V malém koutku duše zůstávala naděje, že se to po druhé půlce zlomí, spadne to ze mě a bude to známý boj, nasazení. Po necelé třetině začalo zpomalování, trápení. Marně jsem se snažil o maximální soustředění; doprovod obohacený o rodinného rekordmana Leoše s jeho dvěma malými Emičkou a Májou jsem ani nechtěl vnímat, stejně tak mohutně povzbuzující skupinu trénující s Milošem Škorpilem. Pravda, na „dvacítce“ jsem byl shodně s pozdějším vítězem Danem, ale o kolo zpět … Naplano vyznívalo hecování Alice a Iva Domanského; Lucinčino občerstvování bylo výborné, ale stále nic. Závěrečné okruhy byly spíše jen snahou dokončit, nezabalit. Informace z posledního mezičasu ve mně alespoň vyburcovala menší nasazení a v cíli úlevný pocit, že to skončilo. Zima, únava, vyčerpání – ani se nejdu občerstvit, rychle pod teplou sprchu a v teple se probrat.
20.10. 2007, 45. Pražský maratón – Stromovka, 3:28:59, zdk.