OB NA DĚDU V BEROUNĚ
12. 2. 2007
Děd v obležení
Vůbec jsem neměl na mysli jednoho z našich mužských předků. Ten, kterému věnuji následující řádky, leží 2 km západně od Berouna; jedná se o významný bod Brdatek - patřících do České vysočiny, Poberounské soustavy, Brdské podsoustavy, Křivoklátské vrchoviny a v ní Zbirožské vrchoviny – vysoký 492 či 493 m a s jakousi nadsázkou ho lze považovat za „mladšího a o téměř 1000 m menšího příbuzného“ známějšího Praděda. Od lesního tanečního parketu v Zahořanech to bylo na mapový start 1717m, ve Vláďově podání horská míle. Po áčkařích a béčkařích jsme přišli na řadu i my. Poté, co jsem v rozpisu zjistil záludnosti, opustil jsem parketu ambic a rozhodl se podpořit mé malé svěřence, Tomáše a Edu. Těch pár úvodních metrů jsem nechal na jejich vůli a sobecky si s patřičným funěním - ne nepodobným dávným parním mašinkám – vychutnal stoupání k rozhledně. Teprve zde jsme si vyzvedli startovní netradiční průkazky. Malé výřezy z mapy jsme potom porovnávali s mapou celistvou a pokoušeli se určit místo, které se co nejvíce podobalo umístění naší kontroly. Konečně se kluci vydýchali a když zjistili, že další postup vede s kopce, dali se do běhu. Cesta a pěšinka to jistily, kámen byl k nalezení. Další směr nás opět donutil lehce stoupat, překonat slušně rozježděnou blátivou cestu, seskočit do jámy a pak hledat skalnatý sráz. Dolů, nahoru a znovu dolů a zase nahoru. Zajímavé zpestření přinesla informace jednoho z kolem běžících, a to, že viděl prchající lišku. I to mohla být pro kluky vzpruha, neboť dokázali zrychlit, slušně najít nepatrný vnitřní kraj lesa, s napětím překonat bažinky s potůčkem. Skupinka stromů a už jen pěšinka k cíli. Rozbíhají se a jdou do dlouhého finiše.
U auta se shodujeme, že to byl těžký, ale výborný závod. Vláďo, díky.
Zdeněk Kučera