KBELSKÁ 10
KBELSKÁ DESÍTKA 2007 – Byl jsem přitom
S povzdechem „ co se dá dělat“ jsem si večer připravil věci , abych se ráno
nezdržoval přemýšlením, co na sebe a co do tašky. Takový ranní fofry na náladě
nepřidají. Hned po probuzení mi při pohledu z okna doslova zmrzl
úsměv na rtech – teda stalo by se tak, kdybych nějakej úsměv měl. Skoro celou zimu nic a teď v březnu sněhová vánice. Sice to hned taje, ale i větší optimisté než já musí
uznat, že to vypadá hnusně.
Přesto vyrážíme. Ještě že si náladu v autě vylepšujeme s Frantou , Benem , Alicí a Vláďou souhlasným společným nadáváním na všechno možné, od politiky, přes globální oteplování, až po férové články na behej.com v čele s Milošem.
Jak autem míjíme vstup do Sokolovny s prezencí, vidíme až ven táhnoucí se frontu
zkrápěnou vlezlým deštíkem a doplněnou sychravým větérkem. To ještě netušíme, že než se sami zařadíme, se zpožděním díky zaparkování až někde v pr…. ( všude plno), bude fronta
„ až na roh“. ( Aspoň že je zima, když už ta fronta neubejvá...) Dvě dívčiny u prezence sice dělají co mohou, neviditelná ruka trhu s poptávkou po startovních číslech však evidentně přesahuje jejich možnosti. Navíc se dobrý úmysl s přihláškami předem po netu ukazuje jako zbrždění, neboť vyhledat číslo dopředu přihlášených trvá déle, než prosté podání čísla těm přihlašujícím se na místě .
Ani se mě nechce moc se rozklusat, ale jaksi ze setrvačnosti pár set metrů popoběhnu.
Mám sice rýmu a špatně jsem spal, ale právě proto jsem se sem přišel vypotit a utahat, abych
večer usnul jako špalek. A v davu 300 lidí se to přeci jen lépe potí než vlku samotáři někde na větrné hůrce.
Start vypadá jako v televizi velký závody. Nafukovací brána s reklamou, snímač čipů
a oba Škorpilové, co víc si přát, světovosti nechybí nic, snad jen pár běžců tmavší pleti. Poku-
kuju kdeže se to jako fotí před startem ti Tragédi, ale nějak jsem je naštěstí propásl. Ještě by mě třeba nakopli do zadku za případné rádobyvtipné ironické poznámky.
No a pak už to bylo jen trápení a funění, hekání a vyhlížení dalšího kilometru s přáním,
aby to už byl ten poslední. A nakonec taky jo. Sice to chvíli trvalo, ale člověk se dočkal.
A pro tu radost, že už to mám za sebou, jsem tady přece byl, ne?
Ale jinak dobrý!
Miloš Kmuníček
-