Běžecký oddíl T. J. SOKOL Unhošť

JCM

3 nenápadná písmenka. 3 celkem obyčejné znaky psané někdy vedle sebe, jindy pod sebou anebo také přes sebe. JCM uvedená na bílém nebo žlutém papíru, místy i na silnici nebo cestě. Značky, které nás provázely a mnohdy i pronásledovaly. Známe je s kamarádem Benem už 4 roky. Letos jsme si chtěli opět společně prověřit, zda jsou na svém místě a plní svůj účel. Tato písmenka slouží totiž jako navigace při jednom z velice náročných českých maratónů. V oblasti Krušných hor se v sobotu běžel Jirkovský crosmarathon.

Vedro bylo už v ranních hodinách. Krátce po 9., kdy jsme stáli na startu a cyklisté už měli první metry za sebou, to skoro vypadalo jako v pravé poledne. Začátek vedený podél vodního přivaděče byl rovinatý a sváděl k rychlému tempu.  Ne, pěkně volně. Úplně prázdná silnice z Vysoké Pece také lákala ke zrychlení, ale proč ? Krátký výšvih do lesa, rovinatý úsek a přichází první prověrka. „Výběh“ k zámku Jezeří. Zrychluje se dech, krátí krok, cupitáme a jen místy se náš zrak obrátí k východu, kde zejí hrozivé hnědouhelné jámy. Po občerstvení vbíháme na rozbitou lesní silničku a po ní stoupáme. Pouštím 2 spoluběžce a držím stále se zpomalující tempo. Na mnoha místech asfalt skoro teče. Další „picí“ stanice. Kelímek vody do sebe, 2 na hlavu krytou bílou kšiltovkou. Bena tuším kousek za sebou, nechci se zastavovat, znám jeho kvality, vím, že kopec jde pomaleji. Jednou jsem tu potkal stádo jelenů. Teď jsou určitě pěkně ve stínu a odpočívají. Předbíhám stojící cyklisty a ani jim nezávidím. Další zastávka je u Dřevařského rybníka. Vodu do sebe a na sebe a půlku banánu. Jeho chuť mi v tu chvíli připadá jako nejlepší jídlo na světě a celkem svěží pokračuji dál. Obíháme Medvědí skálu a otevírají se nám daleké výhledy bis zum Deutschland. A také pozoruji na obloze mraky. Z dáli se ozývá nesmělé hřmění a já naivně věřím ve změnu k lepšímu. Po chvilce dobíhám ke skupince cyklistů, u které nečekaně zastavil můj předběžec. Sotva se drží na nohou a slyším jediný rozumný povel : „Ty vole, v tomhle stavu se na to musíš okamžitě vy…t !“ Horko, ale místy lehce profouknuté větříkem. Lesná. Zřejmě tým některého z běžců mi dává napít, z kýblu osvěžuji horní část těla a pokračuji. Změna ! Jsme na silnici s dobrým povrchem a klesáme ! U příští občerstvovačky vidím další odpočívající. Kamarád Igor toho má viditelně dost. Po pár metrech si uvědomuji situaci a srovnávám se. Až do Svahové běžíme mírně dolů, v obci je malé stoupání a opět vbíháme do terénu. Asi po 1,5 km je další záchranná stanice. Banán, rozinky, voda, navíc koukám po čokoládě, ale nemám lžičku, abych si nabral rozehřáté hnědé hmoty. Kus silnice a poslední lesní vložka. Na pláni u domků v Zákoutí visí cedulka s kilometráží. Vím, co mě teď čeká. Skoro nekonečně dlouhý silniční seběh, pouze místy okořeněný malými terénními vlnkami. V duchu počítám kilometry. Desítka je pryč, teď už to je kousek. Blatno s poslední velkou občerstvovačkou. Tradiční posilnění a vpřed. Jde přede mne jeden z mladších. Stíhám ho ze všech sil. Šerchov, Březenec a stále dolů. Už jsou vidět domy cílového města. Od cedule Jirkov  je to kilák. Ze silnice vbíhám na písčitou cestu, pár kroků a zatrnulo mi. Křeč v pravé noze mi skoro zastavuje. Ne, to nejde !, pomalu ji rozkulhávám a rozbíhám. Poslední stovky metrů. Konečně  vidím známé místo a stan s časoměřiči. Jsem po páté v jirkovském cíli.

Zdeněk Kučera

9.6.2007