Jak pejsek s kočičkou vařili dort
Tak jsem se konečně dočkal pořádného zranění. Bylo to jak v pohádce Jak pejsek s kočičkou vařili dort. Připravil jsem si také běžecký předpis, samé dobré ingredience a kulinářské lahůdky. Každý víkend pozřít něco chutného: jednou 2 kratší závody během tří dnů, jednou rychlá desítka, pak dvacetikilometrový soudek obložený dvěma patnáctkami. Jako hrdinové Čapkovy pohádky si dobrotami zkazili žaludek, tak i já jsem doplatil na svou nenasytnost. Únava, ztráta výkonnosti, nedostatečná koordinace, podvrtnutí kotníku a nakonec zánět Achilovky.
V polovině května jsem musel na 6 týdnů přestat závodit, dát si pár dnů klidu a jen velmi opatrně zatěžovat postiženou končetinu. Jako když děcku vezmete hračku, tak omezený přístup k běžecké droze u mě způsobil celkově deprese a snad i abstinenční příznaky. Do toho ještě to horké léto. Chtěl jsem koncem června otestovat bolavou nohu a vyrazil jsem na běh Olympijského týdne na mostecký autodrom.
Dva okruhy to je 8 km, když nepřepálím začátek dá se to zvládnout. Nesměl by ovšem běžet démon Pepa Kalát. Je to jeden z běžců, co je o trochu lepší než já. Již jsem ho sice jednou na kratší trati porazil a abych si dokázal, že na to mám, ztrácím pud sebezáchovy a přijímám jeho ostré tempo. První okruh běžím v závěsu, pak noha začne stávkovat a nabírám ztrátu. Doléhá na mně únava a velké horko. Ještě si pamatuji jak vbíhám do poslední zatáčky a pak okno, přišel jsem k sobě až 200 metrů za cílem, jak jsem se tam dostal, nevím. Ještě že jsem se z toho vzpamatoval, jinak bych tam kroužil do noci. Za měsíc na to jsem se vydal na hodinovku do Chomutova. Opět děsné vedro ke čtyřiceti stupňům, běží se na škvárové dráze, nikde trochu stínu. Co čert nechce, přede mnou opět na startu štíhlá postava místního borce Kaláta. Střízlivý časový rozvrh, který jsem pečlivě připravoval, jsem dodržel jen první kolo a pak již zase stíhačka za svým trýznitelem. Půl hodinky to šlo, pak se ovšem projevila nedostatečná příprava a zase jsem začal ztrácet nejen kontakt se svým soupeřem, ale i přehled, jak je závod daleko a které běžím kolo. Prokleté slunce. Do toho hlásí pořadatel a časoměřič kolega Brůžek průběžné časy 50:55, 56, 57, 58, 59…Těch 59 zaznamenám jako že už to bude hodina a uleví se mi, že bude konec mého trápení. Před tribunou tedy zastavuji v čase 51:00 a zmateně se ohlížím proč ostatní běžci ještě pokračují. Jsem jako boxer po K.O. Nevím kde jsem a proč tam jsem. Nejasně si uvědomuji, že bych měl ještě běžet, ale nohy odmítají. Doma mi manželka nadává proč jezdím v takovém vedru na závody, když mi to přece říkala a ještě tam plodím ostudu. Má nakonec pravdu. V novinách se pak ještě dočtu, že vlivem veder i ptáci ztrácejí orientaci a mláďata jim vypadávají z hnízda.
Nyní už mám něco natrénováno, tak se vrací i nálada. Naštěstí se vydařila dovolená a bolest postupně ustoupila. Něco jsem naběhal podél Labe při pobytu v Poděbradech, něco ve Stráži pod Ralskem. P.S. Předpověď na čtvrtek, kdy se běží Rozdělovský čtvrtmaratón hlásí návrat veder.