HAILE , PAUL A SAMMY
Haile, Paul a Sammy.
Proč o nich chci mluvit jedním dechem asi většina z maratonců bude tušit. Nejen proto, že v současnosti ( říjen 2007) jde o tři maratonce s nejrychlejšími světovými časy, ale především proto, že v jejich soupeření se odráží, že vítěz bere vše.
Mnohokrát si jako divák při různých sportovních měření sil říkám, že ta úplná radost se na konec týká jen naprosto zanedbatelné hrstky sportovců. Jaký je poměr počtu těch šťastných a těch zklamaných? Velkých maratonů se účastní desítky tisíc běžců, vítěz je samozřejmě jen jeden. To platí i pro jiné sporty. Klasické schéma : postupem do play off naši borci splnili svoji povinnost, vydřeným postupem přes první kolo učinili další krok k dobrému výsledku, ač hrou nenadchli, ... v semifinále měli na víc, soupeře přestříleli a byli kousek od úspěchu, leč...A vedle toho je dále pár těch zklamaných, co se do nároďáku vůbec nedostali, několik těch co ano, ale zůstali sedět na lavičce, vedle toho jsou kluci, jejichž výkonnost je na hranici zda mají na ligu či ne... a radost krále střelců druhé ligy... Vedle vrcholných klání jsou samozřejmě závody a soutěže nižších úrovní a pocit vítěze okresního přeboru může být stejný, ne-li emotivnější, než mistra světa. Záleží na naturelu každého . A kolikrát je rozhranní mezi vítězstvím a prohrou tak malé, že jej nelze dostatečně výstižně vyjádřit. Co je to tisícina vteřiny na stovce, co je to o prsa při maratonu, co je to 16 : 14 v teibreaku v pátém setu ve finále Grandslamového turnaje.
Samozřejmě úsloví „vítěz bere vše“ nemůžeme brát přehnaně doslova. Ale zájem o ty další v pořadí, vnímáno očima televize, novin či rozhovorů je diametrálně odlišný. Podívejme se na známé knižně zachycené osudy sportovců. Obvyklým hrdinou příběhu je prostý, nejlépe chudý hošík z předměstí ( Zinedin Zidane, John McEnrou), následuje vývoj talentu překonávajícího nějakou či více překážek, obraz vyjímečné vůle a ctižádosti, dramatické pochybnosti a nejistota připravující si půdu pro velké finále – vítězství s gradací emocí, kdy je účelem vehnat čtenáři slzy do očí. A že Haile běhal denně několik kilometrů do školy se bere jako fakt. Právě držením školní brašny vysvětluje svůj nesymetrický pohyb rukou. Tím vůbec nechci stavět tyto příběhy do špatného světla. Sám se jimi rád dojímám a autorům, obvykle sportovním novinářům znajícím problematiku, tu pochopitelnou špetku kýčovitosti rád a samozřejmě odpouštím. Ono z toho jde těžko nedělat klišé, když to klišé je. Klišé ve smyslu opakovaného příběhu se šťastným koncem. A pokud se objeví tak silný motiv, jako je rakovina u Lance Armstronga, tak je to zkrátka Hollywood. Ale musím dodat, že právě u Armtronga ani ta nevyhnutelná pompéznost dobrého konce neubírá mé úcty k jeho výkonu a nesnižuje můj obdiv. ( A specielně tahle knížka je velmi dobře udělaná).
Ale stejně tak je pro mě tématem prožitek těch, co nezvítězili. Těch osudů, které bojovali a dlouhá léta se připravovali s vidinou na úspěch a to stejně a někdy ještě možná o chlup usilovněji, než vítězové, ale nebylo jim přáno. A to někdy možná jen souhrou náhod a někdy zkrátka díky té magické kuchyni přípravy, fyzických, ale i osobnostních dispozic.
Podívejme se na průsečíky osudů Paula Tergata a Haile Gebrsellasieho. Keňana a Etiopana. Paul se narodil v roce 1969, Haile je o čtyři roky mladší. Ale ve výsledkových análech vrcholných akcí se dříve objevuje Haile a to jako vítěz mistrovství světa na 10 000m v roce 1993, tedy ve svých 20 letech. Vláda Gebrsellasieho na desítce bere dech, Tergat dokázal být „jen“ třikrát na stupních vítězů, dvakrát druhý, jednou třetí. Konkrétně:
mistrovství světa na 10 000 m
1993 1. Gebrsellasie ( 20 let )
1995 1. Gebrsellasie ( 22 let ) 3. Tergat ( 26 let )
1997 1. Gebrsellasie ( 24 let ) 2. Tergat ( 28 let )
1999 1. Gebrsellasie ( 26 let ) 2. Tergat ( 30 let )
2001 3. Gebrsellasie ( 28 let )
2003 2. Gebrsellasie ( 30 let )
Doplňme, že v roce 2001 zvítězil Keňan Charles Kamathi před druhým Ethiopanem Assefou Mezgebuem, a v letech 2003, 2005 a 2007 je mistrovský titul na desítce v rukou dalšího famózního Ethiopana , kterým je Kenenisa Bekele. A tak jako Haile Gebrsellasie nepustil ke zlatu Tergata, tak na Bekeleho marně útočí kolega Ethiopan Sileshi Sihine, v roce 2003 ještě třetí až za Gebrsellasiem, v letech 2005 a 2007 již vždy druhý.
A bez dalších komentářů pohled na výledky olympijských soubojů :
Atlanta 1996 1. Gebrsellasie 2. Tergat
Sydney 2000 1. Gebrsellasie 2. Tergat
A jen na okraj : Athény 2004 1. Bekele a 2. můžete hádat....Sihine.
Ale výše uvedeným srovnáním soupeření Tergata s Gebrsellasiem jak víme nekončí. Přes prohry v přímých soubojích na mistrovství světa a na olympiádě na desetikilometrové trati, dosahuje Paul Tergat v roce 1997 na této vzdálenosti světového rekordu ( 26:27:85). Musel to být pro Paula nádherný okamžik a jistě i trocha zadostiučinění. Ale vládce té doby Haile potvrzuje již za rok, že jeho možnosti jdou dál a běží v roce 1998 deset kilometrů o 5 vteřin rychleji ( 26:22:75). Fandové vědí a ostatní tuší, že současný světový rekord drží Kenenisa Bekele z roku 2004 časem 26:17:53.
A souboj Tergat Gebrsellasie pokračuje. Starší Tergat si na maratonskou trať začíná myslet o něco dříve. 14. dubna 2002 v Londýně nastupuje ke svému třetímu maratonu, kdežto pro Gebrsellasieho je to premiéra. Nikdo však nepochybuje, že oba běžci vědí o co jde. Těžko o Hailem mluvit jako o začátečníkovi...o jeho týdenních naběhaných porcích kilometrů za všechny ty roky zpátky, kdy běhal pětku a desítku, netřeba spekulovat. Přes nutný a nesporný talent musely být obrovské. A teď se tedy oba běžci začali připravovat tak, že ke své výjimečné rychlosti přidali trénink vytrvalosti odpovídající té mystické vzdálenosti 42 195 m. Takže Londýn 2002 je v očekávání velkých věcí...a ty se dějí. Khalid Khannouchi vyhrává ve světovém rekordu 2:05:38, druhý je Paul Tergat časem o deset vteřin pomalejším (2:05:48) a třetí je Haile Gebrsellassie (2:06:35). Doplňme, že Khannouchi, běžící za USA, vylepšil v Londýně svůj vlastní maratonský rekord, který ještě jako reprezentant Maroka zaběhl v Chicagu 1999 časem 2:05:42. Tergat za tímto do té doby platným rekordem zaostal ve zmiňovaném Londýně o 3 vteřiny. Prognózy, že v Londýně půjde o souboj gigantů se potvrdil. Tergat byl snad spokojen „alespoň“ se skalpem Haileho i když byl „ zase“ druhý.
Nadneseně lze říci, že Tergat a Gebrsellassie maratonsky uzrávali. Vrcholné okamžiky zažívá Paul Tergat v Berlíně roku 2003, kdy se jako první smrtelník dostává při maratonu pod dvě hodiny pět minut, světový rekord má od 28.září hodnotu 2:04:55. Paul se musí cítit na vrcholu. I když ví, že dříve či později si žezlo krále maratonu někdo vezme . Na rozdíl od zlaté z olympiády či mistrovství. Napsal jsem, že jako první člověk se Paul Tergat dostal pod dvě hodiny a pět minut, což se ovšem ještě ve stejném závodě podařilo také druhému v cíli Sammy Korirovi, který doběhl ....o jednu vteřinu za Tergatem. V tu chvíli a na dlouhou dobu druhý nejrychlejší maraton v nejmenším možném odstupu... ukázková demonstrace nevděčnosti druhých míst. Tergatův výkon byl vyhodnocen jako nejlepší atletický výkon mužů roku 2003.
Ale vrchol dramatu, jehož hlavními postavami jsou Tergat a Gebrsellasie teprve přichází. Haile Gebrsellasie ve svých 34 letech protíná 30.září 2007 pásku Berlínského maratonu v čase 2:04:26. Tedy o 29 vteřin vylepšuje Tergatův čas a my musíme konstatovat, že vytrvalecká koruna je ve správných rukou. Tak jako mnohokrát přetím, se Paul Tergat musí před Haile Gebrsellasiem sklonit. Ale myslím, že my, co fandíme maratonu, fandíme oběma stejně a stejně tak tleskáme Korirovi, Khanouchimu a všem, kteří i když v pomalejších časech, protnou cílovou pásku. A dovolte mi trochu literární či filozofující myšlenku : pokud můžeme běžet maraton, jsou to dobré časy.
Těším se na Olympiádu v Pekingu 2008, kde chce Haile bojovat o maratonské zlato.Jsem napnutý, zda se Kenenisa Bekele v budoucnu postaví na start maratonu.
Poznámka 1 : Pro dokreslení profilu Paula Tergata je třeba zmínit jeho sérii vítězství na krosových mistrovství světa v letech 1995 až 1999 a dva tituly mistra světa v půlmaratonu v letech 1999 a 2000.
Poznámka 2 : Na závěr bude na místě citovat samotného Tergata po doběhu olympijského maratonu v Athénách 2004, kde se do pěti kilometrů před cílem držel ve tříčlenné skupině běžící za Brazilcem de Limou, ale krize, kterou již nerozběhl, jej zbrzdila na 2:14:45, což znamenalo 10. místo, Paul Tergat řekl : „ Úspěch v maratónu závisí hlavně na zkušenostech, a ty stále sbírám. Přestože jsem držitelem světového rekordu, nemusím být v každém závodě mezi nejlepšími. Věřím ale, že budu mít ještě dosti příležitostí svým soupeřům porážky i s úroky oplatit.“
říjen 2007
Miloš Kmuníček