Cyklotrek aneb „Znám tady takovou šikovnou zkratku …Je to sice trochu delší, ale zato horší cestou“
Už při pročítání propozic se mi začala honit hlavou myšlenka, jak se asi vypořádáme se základním mottem soutěže. Krátce před startem jsme na ni úplně zapomněli, důležitější bylo stanovit úvodní postup, taktiku. Asi přesně v 9 hodin nás pořadatelé vyzvali ke společnému fotu, následnému uchopení bicyklů a z ampliónu zazněl Petrův povel START. Propletli jsme se unhošťskými uličkami na silnici a nabrali směr Kyšice, Valdek, Velká Dobrá, Doksy, Srby. První kilometry ubíhaly v pohodě. Téměř ideálně sjetí (nezaměňuj s podbízejícím se, leč neodpovídajícím výrazem „zhulení“) jsme dorazili na západní okraj Záplav, sesedli a po lehké nervozitě našli jednotku. A mezitím, co jsme po břehu rybníka ujížděli k ostrůvku, připravoval jsem se na další kontrolu. Tak dlouho jsme ve stále se zvětšujících kruzích kroužili kolem borovice, až se Tomáš podíval vzhůru a přímo na kmeni našel správný štítek. Bříza poblíže Kalspotu a stejný strom nedaleko dokesského bunkru byly celkem snadné a staly se „Ivinou kořistí“. Za chvíli nato jsme stavěli u družeckého hřbitova a hledali určitý hrob. Po dalších 2 kilácích přišla nečekaná změna. Oplocená odbočka. Podle zákresu v mapě má být tímto směrem jedenáctka. Jdem to risknout. Opatrně se blížíme k lomu. Silniční značka a jasan zde jsou, nalézáme lísteček a rychle zpět. Naštěstí zde nehlídají volně puštění psi. Volba v Žilině je jasná – nejdříve na hřbitov a potom projet obcí k Ploskovu. Dub u závory nemůžeme minout a při chvilce odpočinku se radíme, kudy dál. Buď delší cestou po silnici nebo náročnější – možná i kratší – a terénem. Vítězí les a my vyšlapáváme Žilinský vrch. Počasí mezitím nabralo směr k horšímu, mráčky se ztratily a všude je vidět jen modrá obloha se sálajícím slunkem. Sjíždíme Kaštankou a po silnici dojíždíme ke skanzenu – milířům. Břízu na kraji lesa máme hned a vracíme se k hájovně Šarváš. Kousek od rozcestníku je „náš“ dub, zapisujeme číslo a po nenápadně se zvedající lesní silničce směřujeme ke Krchůvku. Na krásném kuželovitém vrcholku je vysílač a poblíže něho kontrola. Azimut i vzdálenost nám dávají pěkně zabrat, necháváme zde alespoň půlhodinu, ale úspěšnou. Další bude Běleč. Je tam skoro tradiční hřbitovní kontrola a hospoda. Obojí dobře zvládáme a opět následuje kratičká porada, kudy a kam. Horko a najeté kilometry působí, únava stoupá. Opouštím od varianty Jinčov a nabíráme směr zpět. Lehce do kopečka a pak máme dlouhý sjezd přes Bratronice až k zajímavému bunkru pod silnicí. Nedaleko stojící švestka nám „vydává povolení“ pokračovat, a tak můžeme po lesní cestě kopírovat tok Kačáku. U Roučmídy nastává malá změna směru, údolím vzhůru ke Žlábku. Studánka nás fantasticky osvěžuje a i lehce zamotává hlavu. Několikrát porovnáváme azimut, ale ne a ne najít mnohokmenný habr. Stupně jdou stranou, pořádně se rozhlížíme a přece jen ! Je tady, zamaskovaná, ale neunikla nám. Podél vody na Poteplý to jde, stoupání po silničce nahoru už je pěkně těžké. V místě brány vjíždíme do bývalého vojenského prostoru; naštěstí jsme tu nedávno jeli; uháníme vpřed až nás zastaví Lucinka – vždyť je to tato opěrná stěna ! Otáčíme a jedeme k Malým Kyšicím. Tři svaté obrázky zahlédneme právě včas a kontrolu máme také hned. Porovnáváme čas a místa, která chceme sebrat. Jedeme nejdříve na 22. Pohled do mapy říká, že je kousek vlevo od modré značky. Kdybych si však pořádně přečetl popis ! Jsme v údolí potoka, ale to, co hledáme – nenápadný jasan – je na vyhlídce vysoko nahoře. Kolo zůstává opřené o strom a já to beru po čtyřech vzhůru. Jsem tady, u jam, avšak notně zblblý výstupem a horkem běžím až k chatám, po důkladném prozkoumání mapy se vracím znovu k jamám a hle, tu je hledaná vyhlídka ! Zpět sjíždím skoro po zadku, botasky pěkně kloužou. Do sedla a na Nouzov. Sjíždíme se s kamarády Jardou a Oldou a dojíždíme na 20. Ještě je trochu času, zkouším navrhnout poslední kontrolu, ale nenacházím pochopení. Berem to nejkratší cestou do cíle. Pěšinka brzy končí, s koly se spouštíme ze zarostlého svahu. Kus před námi je cesta, vím o ní, ale my musíme nejdříve překonat ohnivé kopřivové moře a přes kládu přelézt potok. Neumannova stezka nás dovádí k cíli. Odevzdáváme kontrolní záznam a spěcháme k občerstvení. Pivo a limo (obojí sice trochu teplejší) a opečený špekáček v nás okamžitě mizí. Vychutnáváme si klid a příjezdy ostatních rodin, romantických dvojic nebo dravců. Já si znovu vybavuji tu úvodní myšlenku a uznávám, že v ní bylo mnohdy dost pravdivého. Nevěříte ? Věřte nebo zkuste Cyklotrek sami.
Iva, Lucie, Tomáš a Zdeněk