CROSS ROESSLERA - OŘOVSKÉHO
V kalendáři: 31. března závody Unhošť. Každý ráno kontroluji, kolik dní ještě zbývá do startu. Též zapnutý palm-top signalizuje Reminder: Cross Roeslera Ořovského, Saturday. To zní až myticky Saturnův den (dies Saturni). Co nás na Ostrém Roháči asi čeká, saturnalie nebo vynášení Morany? Zapnu počítač. Ve schránce mail od Bena Pucholta: Přátelé nezapomněli jste, že v sobotu dopoledne se koná… Nezapomněli. Manželka má podezření, že kromě běhů nemyslím už na nic jiného.
Zato tchyně se zajímá, kde že se to běží. Restaurace na Hřebenkách, tam prý chodila za svobodna po válce tancovat. Se svým tatínkem, který příležitostně hrával na zábavách jako pianista. Cesta jim z kladenského Rozdělova trvala slabé dvě hodiny chůze, pak se zapotila při tanci a zase pěšky domů. My si pak přijedeme autem až na místo, zaběháme si v lese a ještě vyprávíme jak těžký to byl terén.
Mám rád závody jejichž zázemí je tvořeno příjemnou restaurací. Je to záruka jejich pohodového průběhu. Pořadatelé už před restaurací srdečně vítají všechny závodníky. S počtem účastníků panuje spokojenost. Běžci se hned převlékají, aby se řádně rozcvičili. Nikdo nechce nic podcenit.
Ještě kontroluji, kdo se běhu účastní, většinou samé známé tváře. Stává se mi totiž, že se ke mně během závodu přilepí stín běžce, kterého jsem na startu ani v cíli nikdy neviděl. Rád bych se s ním seznámil a vyzval ho k čestnému souboji. Ale je to fantom. Připojí se ke mně hned po startu. Nevím jak vypadá. Jako duch mi běží obvykle v patách a kecá. Ví že při běhu nesnáším rozptylování, leze mi s tím na nervy. Chci se soustředit jen na svůj výkon. A on radí, že prý aby začal pěkně zostra, vždyť je to z kopce. Ke konci to už nějak dopadne. Tato neuvážená věta je příčinou mnoha lidských malérů. Kdo někdy stavěl dům, ví o čem to mluvím. Na toho běžce před sebou určitě máš, fantom zase popichuje, předběhni ho, nešetři se. Zjevuje se obvykle při závodech, kde je členitý terén a větší rozestupy běžců, aby ho nikdo jiný nespatřil. Před cílem závodu mě zase naopak zrazuje. Vykašli se na to, nohy už tě nenesou, nemůžeš popadnou dech, stojí ti to za to. Tak přece vzdej. Dá to hodně práce odolat jeho našeptávání.
Po závodě se jdeme ohřát a občerstvit do restaurace. Dokonce i ono staré piano je dosud na svém místě. Skautík, co je na řadě se ptá paní za pultem: Jakou máte polévku? Je možno si vybrat ze dvou možností, zelné a s játrovými knedlíčky. Hoch se zamyslí a rozhodne to: Tak mi dejte dvakrát čaj.
Průběh závodů a vyhlášení vítězů si v duchu opakuji nad fotogalerií internetových stránek Sokola Unhošť. Momentky ze stoupání na skalní ostroh připomínají tragický ústup partyzánů do Nízkých Tater. V cíly pak skupinky běžců zlomených v pase komicky něco hledají v trávě.
Někdo moudrý říká, že tento běh není o závodění, ale o doběhnutí. I já jsem na fotografii v hlubokém předklonu, vždyť jsem odolával ostrým finišem náporu dvou dalších běžců. V cíli jsme byli v rozmezí pěti vteřin. Zde bych chtěl požádat závodníky mladších věkových kategorií, aby se při doběhu do cíle tvářili pokud možno mladistvě, abych je nepovažoval za své konkurenty a nemusel se vydávat z posledních sil. Ctím zásadu mládí vpřed, pokud neohrozí mé pořadí rád jim dám přednost.
Odpoledne vysvětluji bratrovi, jaký je to radost překonat sám sebe a takový závod doběhnout. K společnému běhání se ale nedá zlákat. Říká, že když si vsadí křížek na remízu a uhádne překvapité vítězství hostů na půdě favorita má peníze za výhru a neméně dobrý pocit. Na hřišti ať za něj potí triko hráči. To jen našinec aby se hnal věčně přes kořeny do kopců a strží.
Na shledanou za týden na Velké žatecké.
Petr Tyl