Běžecký oddíl T. J. SOKOL Unhošť

BRUTUS 2007

Den první

Chtěl jsem původně napsat,že letošní sedlčanský Brutus byl …, a zasekl jsem se na vlastnostech závodu. Co den či co team byl něco jiného, každý měl svůj postřeh, a tak nechám na příležitostných čtenářích, aby si z mého povídání sami vybrali ten nejvhodnější přívlastek.

Náš kladenský tým zabojoval na samém začátku akce. Zcela nečekaně  jsme byli první v učilišti, první na prezenci. To byl famózní úvod, který nás neskutečně optimisticky naladil.Sobotní ráno už bylo trochu pochmurnější – přijížděli zdatní a zdatnější soupeři a pršelo. V té době jsme už měli černobílé mapy akce a zkoušeli nanečisto naplánovat, kudy to vezmeme. Půl hodiny před startem přinesl manažér závodní mapy, čímž nastalo nezvyklé překvapení. Všechny kontroly měly stejné bodování, tudíž bylo skoro jedno, kudy půjdeme; hlavně abychom jich pobrali co nejvíce. Blíží se desátá a vydáváme se na náměstí. Berounští přátelé zvídají, zda jde do akce i náš nejmladší, a když se dovídají, že Tomáš je s námi jako tradiční manažér, viditelně si oddechnou. Pár povzbudivých předstartovních pořadatelských slov a hurá vpřed. Přesně dle předpokladu – skoro všichni vyrážejí právě tím naším směrem ! Po 800 m se dostáváme i my ke slovu a s Vaškem udáváme tempo. Dav se valí na „lesokupku 3“, u kleštiček je skoro nával, honem dolů pod železniční trať k můstku přes vodu (2), zpět nahoru na pastviny a k lesu. Had se roztahuje, začíná lesní stoupání. Vytrvale klušeme, ale nejsme sami. V houfu razíme u „Hadí studánky“ a ve stálém kontaktu dobíháme na plochý hřbet. Rychle nacházíme cestu a po ní sbíháme k Hradištku. Nechceme kopírovat ostatní, běžíme lehce jinudy, abychom se po 200 m seběhli u zahradního plotu. Řešení je okamžité, přes, rozhlédnout, zda není nablízku pes a  polem. Začínáme pociťovat, že vzrůstající obilí je dostatečně mokré. Při vbíhání na následující pastvinu nás neúprosně zastavuje drát, naštěstí bez proudu. Další přeběh nás utvrzuje v tom, že dnes to rozhodně nebude suché. Lesokupka „10“ je lehce záludná v tom, že sotva dosáhnu na kleštičky visící neskutečně vysoko. Máme za sebou pastviny, lesní průsek je plný větví a náš postup se zpomaluje. Na konci lesa vidíme přes deštivou clonu rozhlednu. Nevím, kdo vymyslel název „Drahoušek“, ale my k němu musíme. Po kótě následuje sešup dolů. Máme čas, neženeme, ba s úsměvem dobíháme k silničce. Zde stojí šéf Šumák a fotí. Téměř vzápětí se naivně ptám „ A kde je most?“ Jsme u potoka. Jmenuje se Mastník a kontrola je na druhém břehu. Voda se nám zdá nepříjemně hluboká, odbíháme a hledáme lepší místo. Jdem ! Krok – po kotníky, druhý do půli lýtek, ostrůvek a znovu – první po kolena, druhý – skoro do pasu, ještě dva, hlouběji to nejde a na břeh. Orazit a stejnou cestou zpět. Vylézáme na silničku a chodidla skoro neposlouchají. Sil je však dost a tak se během  cesty podél vody rozbíháme. Snadno sbíráme údolí (12) a dorážíme do Radíče. Pro další postup navrhuji kus silnice, Vašek souhlasí, nabíráme směr a běžíme, klušeme. Za námi se vydává mladší klukovská dvojice, vybíháme kopeček, přecházíme do terénu a po chviličce, když se ohlédnu, zjišťuji, že kluci jsou v nedohlednu. Spokojeni valíme dál, ale není zde to, co má být. Že by chybička v mapě ? Ne, ne. Pouze my jsme trefili blbý směr a úlet řešíme postupem přes pole. Čerstvě zoraná kvalitní hnědozem obaluje naše botasky. Další silnička není daleko, dá se to vydržet. Chytáme se a hlubokým zářezem klesáme k vodě. Zase Mastník. Paráda, kontrola je na našem břehu. Pravda, cesta k ní je  krkolomná, ale jde to. Koukám přitom, co dělají ostatní. Brodí na druhý břeh. Rychlé rozhodnutí – najdeme ideálnější místo. Tady ne, o kus dál, ne, ještě dál, Utíká čas i soupeři. Tak přes ! Mapu do zubů, ruce nahoru a do vody. Rovnou po kolena, po pás, silný proud nás skoro zastavuje, ještě kousek a jsme venku. Přes skálu na zříceninu hrádku Líšnice, polem, blátivou cestou a k Vltavě. V zátoce, na samém břehu Slapského přehradního jezera, je schovaná „14“. Malý kousek, ale dává nám zabrat. Co vezmeme dál ? Počítám kilometry a zbývající čas. Musíme otočit. Na jih. Pro rychlejší postup volíme silnice. Za Kňovičkami vyrážíme znovu do polí. „20“ na vrcholu kopce je snadná, sbíháme na bližší silnici a ubezpečujeme se, že přidáme ještě „1“. Hvězdárnu na okraji města. Vybíháme, vycházíme a hned se vracíme. V cílových dveřích nás očekává manažér a konec první etapy.

Den druhý

Večer se nese v tradičním duchu. Dvojice si vyměňují zkušenosti, kdo a kde byl, kudy šli či běželi, kolikrát brodili. Také slyším názor, jak se dal Mastník přeskočit. No jo, ale já se ze dvou metrů nerozeběhnu a rovněž odrazové prkno mi chybělo. Kluzké a blátem obalené větve ho nemohly nahradit. Našli se dokonce odvážlivci, kteří úsek mezi „16“ a „17“ – jednu z početných přehradních zátok  - plavali ! 24. března, v dešti, chladu, oblečeni, v botách.

Rozvíjely se teorie, jak s nedělním bodováním. Kontroly na stejných místech, ale kolik budou mít bodů ? Nehledě na tyto prognózy, sestavili jsme plán. Ideálním oddechovým tématem bylo Otovo promítání diáků z Ukrajiny a Kavkazu. Pak už jen posunout hodinky a spát. Vstávající nechuť byla velká. Přišla  8. hodina a startovalo se. A zase se valil dav skoro stejným – tj. „naším“ směrem. Bylo trochu náročnější rozběhnout nohy, ale po kiláku to šlo. Začínáme stejně jako v sobotu – kupka, můstek studánka, plochý hřbet, lesokupka. Neprší, je téměř slunečno, odněkud fouká. Ke Drahouškovi to bereme přes pole, letmý pohled na hodinky ukazuje, že jsme oproti včerejšku o necelých 5 minut pomalejší. Paráda ! To bychom mohli pobrat obě vyhlédnuté 80 bodové kontroly (jednu už máme - ostatní zůstaly na 20). Známé místo je dnes bez fotografa a my po chvíli lehce opravujeme indické „2 x nevkročíš do stejné vody“ – avšak do Mastníka několikrát ano. Najednou, na druhém břehu zjišťujeme, že se nemusíme vracet. Sice vylezeme kopec, ale dosť bolo vody. Do údolí „12“ a zpět. Na nám dobře známé „20“ se potkáváme s dámskou dvojicí jdoucí opačným směrem. „Je tam kousek oranice“, slyšíme, „ale dá se přejít“. V dálce vidíme Příčovy a před nimi kus vydatné hnědé oranice. Šlo by to obejít po silničce, my jdeme skrz. Obec, úvozová cesta, znovu oranice. Když konečně vlezeme do lesa, je nechutně zarostlý. Srovnáváme mapu, nacházíme kótu a kousek od ní plochý hřbet s lampiónkem. Zastavujeme. Odpočíváme. Ptám se Vaška, jak to vidí dál. Času je dost,  přihlásila se však notná dávka únavy. Nohy nechtějí moc poslouchat. Scházíme dolů a začínáme ukrajovat silniční metry směr cíl. Kousek pod hvězdárnou se necháváme unést dalekými rozhledy, za chvilinku značíme do průkazky poslední kontrolu a scházíme do Sedlčan. Končí náš Brutus extréme orienteering. Chladný, deštivý, blátivý, brodivý, lesní i polní, slunečný, větrný – ale krásný, plný zážitků. Startovní dvojice č. 14.

Zdeněk Kučera