Běžecký oddíl T. J. SOKOL Unhošť

Běh partyzánskou stezkou v Oseku.

Druhá lednová sobota patřila tradičnímu běhu na Berounsku. Do domácí nominace jsem se vešel já s Tomášem, Lucinka přebrala funkci neběžícího manažéra a na Ivu zbylo zázemí s přípravou oběda. Do sudého počtu nás tradičně doplnil Eda. Dopředu jsem ani nesondoval, kdo z kladenských běžců také pojede a předpokládal jsem, že budeme sami. V nabitém sále místní restaurace bylo vidět mnoho známých tváří i pozadí a po chvíli, k mé hrůze, i Jirku-Bena  a Vláďu.  Už pouhé rozbíhání bylo těžší. Silnice, proti větru. Mezitím si svou trať prošli žáčci. Oba kluci však veškerá úskalí brali s nadhledem. Ani nevím, jak moc vnímali má doporučení. Jejich start následoval pár minut po našem, kdy už jsme zdolávali západní větrnou stěnu. Marně jsem hledal, za koho bych se schoval, kdo by mi odtáhl těch cca 1500m. Jirku i Vláďu jsem měl v dohledu; pokud jsem chtěl trochu držet krok, musel jsem sám. Na kraji lesa přišla chvíle k možnému zrychlení. To se ke mně zezadu přidala jedna z běžících dívek, žen.  A její tempo se mi zdálo být příhodné. Jdu po ní (běžecky samozřejmě !), rozhodl jsem se okamžitě. Zůstalo však jen u myšlenky. Byť následovalo klesání, jejímu tempu jsem nestačil. Seběh ze silnice a jde se do terénu. Zrychlit dech, zkrátit krok a skoro cupitat. Stoupání vede mezi stromy, cestou je pouze vyšlapaná stezka těmi rychlejšími. Najednou mám na dosah Jirku, za chvilku je pár metrů přede mnou Vláďa a já se nepatrně sunu kupředu. Jde to, terén je náročný, ale to mi nevadí. Mé dva běžecké přátele cítím někde za sebou, ale snažím se jim cuknout. Sotva vyběhneme zpět na silnici, slyším vedle sebe – „Pojď teď za mnou, potáhnu Tě“ – a jako namazaný stroj mi Vláďa ujíždí. O pár metrů dál poznávám Benův dech a také nestíhám. Kilák do cíle. S větrem v zádech. Také začínám tuhnout. Rychle si vybavuji“dlouhý finiš“, chuť by byla, ale kde na to vzít ? Stovky metrů a drobné krůčky po levé ruce signalizují další běžící ženu. Vím, že už několik jich je přede mnou, ale nechci se nechat v závěru předběhnout. Na předposlední křižovatce mě najednou povzbuzují Tomáš s kamarádem Markem – „Tati, jeď, zkus to !“ Jdu do toho! Dobíhám ty drobné krůčky, najednou se přibližují i Vláďa s Benem a jsem v cíli. Pouhé 3 vteřinky za kluky, 2 před Zlatou. Vydechnout, sehnat děti, vyklusat a jedeme domů. Asi „10“ v Oseku je za námi. Mí dva malí, Tomáš s Edou, zvládli také svou trať(1300 m), bojovali, ale soupeři byli lepší a mezi nejlepší je dnes nepustili. Kluci, stejně jako já, jsou spokojeni, únava na nich není znát. Až po dojezdu do Kladna jsou náhle nohy ztuhlé a na odpolední OB trénink už nezbývá šťáva.

Zdeněk Kučera