PUŠKINOVO SRDCE
PUŠKINOVO SRDCE
__________________
Na nebi blankytném slunce jak pochodeň svítí,
tu a tam do koutů zvědavě zabliká.
Zlatý proud paprsků padá na hřbitovní kvítí,
co planě vyrůstá ze srdce básníka.
Je možná zvláštní, že v krutých a bezcitných světech
zalévá denní svit i hroby lyriků.
To srdce rozkvetlé dotlouklo v nejlepších letech,
zetlelo pod deskou bez kříže, bez vzlyků.
Myšlenek proud uťal projektil žhavý. Ach běda,
jak lehce smrt změní duševno na kosti.
Teď srdce majitel leží a prach tiše sedá
v přeněžném doteku velebné věčnosti.
Nebyl z těch, co víno popíjí a vodu kážou,
on patřil k poetům v lásce, cti i právu.
Básníkům statečným, kteří hrách na stěnu hážou
a marně sypají hrsti perel bravu.
Srdce, jež vzpřímeně šlo i na popravu ...
