POETICKÝ ČLÁNEK
Běžecké lásky
Miluji netknutou cukrovou polevu, kterou zimní chladná noc polila krajinu. Přibíhám na okraj lesa, ve sněhu na lesní cestě ani stopa, ukrajuji z cukrové polevy krok za krokem a vychutnávám její sladkou příchuť. Cestu občas kříží stopa zvěře, jen zde bydlící, srnky, zajíci či veverky, tu mají stopu přede mnou.
Miluji lesní cestu, která mě vede ztichlým lesem, a protože jí denně probíhám, vím, co na mě nachystala. Dnes skrývá pod novým sněhem místy zrádnou ledovku, a tak pomalu, opatrně běžím, abych příliš hlasitým dechem nerušil posvátné ticho probouzejícího se lesa. Stopy, které se přede mnou náhle objeví, mi říkají, že zde přece nejsem první. Toulavou kočku už přilákal les, sleduji chvíli její stopu, pátrám a odhaduji, co zde dělala, ale její stopa mizí v lese.
Miluji přírodu, která mi nachystala dnešní ráno, stejné jako včerejší i zítřejší, a přece každé jiné. Budím spící stromy, a když vidí, že zaspaly svítání, kývnou mi s povděkem na pozdrav. Sem tam na mne shodí kousek své cukrové polevy, abych ji taky ochutnal.
Miluji sněhové vločky, které se snášejí z nebe a lituji té, pro kterou osud určil místo přistání na mé tváři. Cítím její pohlazení, žár mé touhy ji mění v kapičku blahodárné vody, aby se vzápětí vznesla tam, odkud přiletěla. A tak nekonečnou poutí plnila své poslání, ke kterému byla předurčena.
Miluji lesní mlhu vznášející se s přibývajícím svitem dne nad sněhovou přikrývkou jako závoj nevěsty. Vbíhám do něho, hladí mě po těle a proudí se mnou lesním tichem. Odkrývám bílý závoj a žasnu nad její krásou.
Miluji zlatou záři vycházejícího slunce, která prosvítá lesem nad obzor. Její blahodárné paprsky jako zlaté vlasy dívky, na mně dopadají, a jako její magické fluidum mi dodávají nevyčerpatelnou energii. Blahodárný pocit naplňuje mé tělo, když sprintuji do cílové rovinky. Vztahuji po ní ruku, pevně tisknu její dlaň s vědomím touhy, že už ji nikdy nepustím.
S nadějí, že budu mít stále znovu a znovu dost síly, vydat se za svými láskami, kdykoliv ve mně vzplane!
1. 2. 2009