BĚH SEDMI DOLIN
Běh sedmi dolin
Zvon věže půlnoc odbíjí,
děj pomalu se odvíjí,
noc temná stále ještě je,
když probírám své naděje.
Na start se běžci stavějí,
pistole signál vystřelí,
s nimi na trasu vybíhám,
cestu, les světlem protínám.
Už pozvolna je svítání,
a vidět je tak do strání,
stoupání kopcem nahoru
konce dohlédnout nemohu.
Avšak když už jsem nahoře
po veliké té námaze,
vidím, že hora stoupá dál,
už cítím každičký svůj sval.
Přes sedm dolin, vrcholů,
stále dolů a nahoru,
po každém strmém stoupání
je ještě prudší klesání.
Vbíhám na další kontrolu,
tam sedí běžci pospolu,
však já jen vodu dolévám
a znovu na trať vybíhám.
Ani na dalším vrcholu
si oddych dopřát nemohu,
když sráz, co padá v údolí,
mě v každém kroku zabolí.
Bolí mě tělo čím dál víc,
z dalšího vrchu chci být pryč,
sbíhám po cestách z kamení,
obzor mi dává znamení,
abych se k němu stále hnal,
a za ním potom zase dál,
dřív než se znovu zešeří,
snad touha nad ním zvítězí.
Jak dále cestou běžet mám,
mé štěstí je, že nejsem sám,
tmou kužel světla vede mne,
mé celé tělo zemdlené.
A hlava jen už teď vnímá,
že do cíle moc nezbývá,
když vidím kolem diváky,
ztrácím poslední rozpaky.
Poslední metry noční tmou,
ta štreka, že už je za mnou,
sám tomu vůbec nevěřím,
že v cíli jsem, už neběžím!
Krynica, 10. 9. 2011