Běžecký oddíl T. J. SOKOL Unhošť

Běh Neumannovou stezkou očima Nadšeného Hlemýždě

Ano, pár závodů už mám za sebou. Tedy až do dneška jsem tomu říkala závody. Neseď za pecí, Canicross na Bezděkově, We run Prague… Jedno je spojovalo – nikdy jsem si ten závod úplně neužila, vždycky jsem si nadávala, do čeho jsem se to zase nechala navrtat. Byl to spíš problém hlavy než nohou, ale jak zkušení běžci vědí, oboje je propojené. Poté, co jsem se před pár měsíci seznámila se Zdeňkem Kučerou z MKK a společně připravili úspěšnou kladenskou Dámskou pětku jsem si říkala, že se musím konečně zúčastnit některého ze závodů pořádaného právě maratonci a Sokolem Unhošť. Ale připadalo mi, že jsou taková uzavřená skupina namakaných borců kde se všichni znají a noví závodníci jsou hnedka středem zájmu, to víte, tam se neschováte v anonymním davu mezi tisíci běžci jako na masových akcích. Dozvěděla jsem se, že má na pár dní přiletět ze zahraničí sestra, přemýšlela jsem, co bychom mohly podniknout a shodou náhod nakonec bylo rozhodnuto – Neumannova stezka. Říkala jsem si, pokecáme, doteď jsem závody brala opravdu na pohodu, sejdeme se s holkami, poklábosíme (občas i za běhu) a tak. Jenže, den před závodem jsem dostala přátelskou radu, že trať je náročná a kopcovitá. Trošku jsem se lekla. Naštěstí je moje sestra mnohem tvrdohlavější než já a prostě zavelela, že jdeme. Ráno klasika jako před každým závodem, nevolnosti, migréna, bolesti zad a snad všech kloubů. Naštěstí už vím, že jeden Ibalgin to spraví.